pátek 24. července 2020

Snadný život - odpovědi duše

Mám snadný život. Skutečně mám. S nikým nemusím bojovat (alespoň ne mečem), je o mě postaráno, když něco pokazím, samo se to pak časem napraví.
Mám snadný život a přesto mě přepadne občas pláč. Nad všemi těmi mými prohrami. Jak je prostě možné, že nemám to, co ostatní berou za úspěch...
A víte, co je odpovědí mojí duše? Máš snadný život. Skutečně se nezlobím za to, že sis takový život vybrala, a jak jím procházíš. Nezlobím se za to, že při problémech utíkáš. Nezlobím se a nebudu tě soudit a ani jiný na to nemá právo. Máš snadný život. Ale i tak se učíš. Vyvíjíš. Získáváš zkušenosti. Měníš se. Pociťuješ větší a větší lásku a souznění. A to je na tom dobře. 
Nikdo nám nemůže říkat, že něco děláme špatně. Nikdo nás nemůže hodnotit. A my se nemusíme obhajovat. Nemusíme se zlobit sami na sebe, když děláme chyby, když utečeme do nemoci. Jsou to jen schůdky. Spadneme dolů, trošku si natlučeme, pofoukáme bolístky, ale zas víme, jak na ten další schod. A když ne, tak prostě zas spadneme. Dokud se nenaučíme, jak dál.
Nemusíme být nejlepší a dokonalí, a dokonce ani nemusíme být pořád šťastní. A čím dál víc vím, že vlastně nemusíme nic... Ale je krásné pociťovat radost - třeba při východu slunce nebo při pohledu na naše děti. Pociťovat vděčnost, při pomoci, která se nám dostane - ať od známých, neznámých, nebo i od nás samých. Už jen ten nápad a pocit, že jsme něco dokázali... Pocity, které hřejí u srdce.
A pocity, které chladí a bolí, tíží a stále se vracejí... Nějak jsem se naučila otvírat ty bolístky. A v každé bylo poznání - aha. Tak tady je to špatně. Takto to mám špatně nastavené. Aha, to jsem celou dobu špatně chápala. A tím jsem prošla. Aha.
Mám snadný život, když srovnám s někým jiným. A přesto mě občas dostane na kolena... Ale jedno vím, že každé ublížení druhému se k nám vrátí zpátky. Nevím, jestli teď, jestli v příštím životě (a vlastně nehledám, jestli nějaký další život a další šanci dostaneme)... 
Prožít co nejlépe. I s těmi pády. A s tou odvahou. A moc bych přála sobě i vám, ať se dál pokoušíme o ty správné věci, které souzní s naším srdcem. I když se to jednou, dvakrát nepovede... ať to nevzdáme a zkoušíme i potřetí.
Díky za tu šanci. A za lásku.





neděle 14. června 2020

Jak si zjednodušit život

Přečetla jsem hodně psychologických knížek. Zažila jsem toho mnoho. A něco bych skutečně raději nezažila... A někdy to byly tak neskutečné náhody - v dobrém i špatném... Až jsem dospěla do bodu, kdy jsem šťastná.
Když jsem byla menší a nepovedla se mi písemka ve škole, hodně jsem prosila (nevím, jestli anděly nebo koho), ať dostanu lepší známku. Věděla jsem, že jsem to zvorala, a že špatnou známku dostat nemůžu. Skoro vždy se povedlo.
Když se u nás začali prodávat první barbie (v Kotvě) :-) moc jsem si jednu přála. Jenže byla neskutečně drahá. Prosila jsem rodiče tak dlouho, až mamka řekla, za jedničky na vysvědčení. Vůbec nevím, jak se mi to povedlo, ale skutečně jsem jedničky dostala. S barbie jsem si pak hodně vyhrála a s kamarádkou jsme na ní šily a háčkovaly oblečení.
To byla přání, která se mi splnila. Ani nevím jak, prostě jsem žádala, něco si přála a dostala. A byla jsem i poté vděčná, že se mi to splnilo.
Jenže pak přišla doba, kdy jsem nějak nevěděla, co si přát, a když už jsem věděla, tak jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít, a když už jsem věřila a splnilo se, tak jsem s vyplněním byla nespokojená (hned nebo po krátkém čase), a když už jsem spokojená byla, prostě jsem tomu nemohla uvěřit a říkala si, já o to brzy přijdu, něco se stane, to nemůže vyjít.
A tak jsem přečetla sice spoustu knížek a viděla motivační videa (například Tajemství), ale do života si nějak přitahovala věci, s kterými jsem byla nespokojená (i když to tak ne vždy mohlo být). Zkušenosti. Prostě jsem si tím chtěla projít (a někdy mám pocit, že jsem si takto ten život snad naplánovala ještě před tím, než jsem ho začala žít). :-)
Jenže pak se stalo, že mi umřela kamarádka v mém věku a já po všem tom truchlení si řekla - a na co chceš ještě čekat? A tak jsem si začala opět přát.
Jsou to maličkosti. Ale potěší to, když klapnou. A neuvěřitelně to zjednoduší život. A hlavně je člověk pak šťastnější. Prostě si jen s radostí říct, dobře to dopadne a víc se tím nezabývat. To je vlastně to vše, co teď dělám.
Jela jsem ke kamarádce na návštěvu. Jenže jsem měla přestupovat ve městě, kde jsem to neznala. Dostat se z vlakového nádraží na autobusové. A pak vystoupit někde, kde jsem to zas neznala. A zpátky jinou trasou, jet rychlíkem - vystoupím správně, nepřejedu... A pak jsem si řekla, že to bude fajn. A také to tak bylo. Přestup ve městě jsem zvládla supr. Prostě jsem potkala paní, kterou jsem znala a ta mě odvedla přímo na zastávku. Autobusáka jsem poprosila, jestli mi neřekne, kde mám vystoupit, když nepoveze moc lidí. Byl neobyčejně milý, přátelský, jela jsem sama, a skutečně mi řekl, kde vystoupit. A zpátky jsem si sedla do vlaku na místo, kde se ukazovala na monitoru na mapě trasa, kudy jedeme. Tak jsem neměla problém vystoupit správně. 
Objednala jsem se ke kadeřnici. Nechodím tam ráda. Mám to tak, že s účesem nikdy nejsem spokojená. Ostatní sice říkají, že to je pěkné, ale já se v tom necítím. Tentokrát jsem si ale řekla, že to dobře dopadne. Připravila jsem se na to, že si nechám vlasy o dost zkrátit, a těšila se, jak budu spokojená. Jsem. Cítím se vzdušně. Dělá mi vždy melíry, teď nebyl čas, tak teď mám hodně velké odrosty. Jenže mám tím vidět skutečnou barvu mých vlasů (některé už šedivé) a je mi tak prostě dobře. Kvůli okolí jsem se ale na melíry objednala. A navrhla mi zrovna termín, kdy jsem musela zůstat déle v práci. Prostě dotaz z vesmíru chceš to, nebo nechceš? Získala jsem na rozmyšlenou tři týdny.
A další přání - přesun archívu proběhne rychle a hladce. Vždy se strašně nervuji, všechno to zařídit, sehnat lidi, ještěrku, najít místo - je to koordinace víc věcí a lidí. Minule mi s tím hodně pomohli jiní lidé, ale ti teď byli doma. Nu, co. Neřešila jsem to. Rychle a hladce. Dávala jsem instrukce, rozhodovala jsem na základě situace, přišli mi pomoci spolupracovníci - a skutečně, rychle a hladce všechno klaplo a ani dokumenty nezmokly, i když teď pořád prší .-)
Zjistila jsem totiž, že člověk věci dosáhne, když je vlastně spokojený, důvěřuje, a jentak si hraje. Tak na objednání by se mi hodilo pondělí. Zamyslí se, pak to nechá plavat, zavolá k doktorce, a ta najde termín právě na pondělí. 
Když se usilovně snažím, když za věci bojuju, tak to nevychází. Ale když do něčeho prostě jdu, zkusím to takto a uvidí se, jestli to vyjde, a prostě si myslím "proč by to vyjít nemělo", tak to prostě tak je.
Tímto způsobem mám třeba i zahradu. Prostě se mi líbila, zkusila jsem to, zas se objevili lidé, kteří mi pomohli... prostě vyšlo to.
Jak si zjednodušit život? Prostě očekávat zázrak jako by to byla samozřejmost .-) A nezapomenout pak skutečně mít radost a poděkovat .-)

středa 13. května 2020

Moje zkušenosti jak na partnerský vztah :-)

Myslím, že spousta z nás řeší lásku. Bude nás mít někdo ještě rád? Anebo naopak. Já už mám zkušenosti, já už žádného chlapa nechci.
Je také dobrá věta, bude tě mít někdo rád, když budeš mít ráda sama sebe.
Nevím, jestli to platí. Protože podle mých zkušeností člověku může přijít do cesty láska, když je na dně, ale i když je vysmátý.
Řekla bych, že je to o takové vnitřní připravenosti. Teď to zkusím. A udělám nějaký první krok. Třeba se usměji na nějakého sympatického muže. Ono to s tím mužem vyjít vůbec nemusí, ale je to taková nabídka vesmíru, teď jsem připravená, teď mi můžeš někoho seslat.
Většinu vztahů jsem našla, že jsem působila sexy nebo koketně nebo radostně nebo prostě jen v pohodě. Třeba i jen v tu krátkou chvíli, kdy jsem se s druhým setkala.
Někdy se tomu druhému ani tak nemusíme na první pohled líbit. Získala jsem muže, který mě odmítl, že se mu nelíbím. Nejponižující na tom bylo, že byl téměř slepý. Jiný mě zval na schůzky, na kterých mi říkal, jak se mu nelíbím, ale další schůzku si vždy domluvil… Byla jsem z toho zmatená. Pokud o někoho stojíte a jinak se vám zdá jako ten správný muž, tak prostě tyhle jeho představy, do kterých mu nezapadáte, ignorujte. Ono ho to přejde, až vás víc pozná, a zjistí, jaké štěstí ve vás má .-) Prostě si jen prohlížel hodně časopisů s modelkami.
A mezi námi, i my máme nějaké představy ideálního partnera. A ten druhý nám do toho nemusí zrovna zapadnout, ale kdybychom tomu dali čas…
Pak jsou další dvě otázky. Jak si najít obstojného muže, kterého budu milovat i po prvotní zamilovanosti (u mě jsou to tři měsíce). A druhá otázka, jak si ho udržet?
Asi bych k tomu přistoupila takto. Navymýšlejte si toho spoustu, co by měl mít váš vysněný muž, ale buďte ochotna v nedůležitých věcech z toho ustoupit. A v těch důležitých se toho držte. A i když vás přepadne smutek, že není ten ideál, pořád si opakujte, že tyhle důležité věci má… A nechte vztah sílit. Protože on bude, a čím bude delší, tím spíše se vám z něho nebude chtít jít. (Už někoho máte, kdoví, jestli někoho jiného najdete, už ho znáte, některé věci se vám na něm líbí, některé zas ne, ale kdoví, jaké hrozné vlastnosti by měl ten někdo jiný, který na první pohled vypadá sympaticky…)
A jak si ho udržet? Buďte trošku nedostupná. Ne tolik, aby ho to odradilo. A trošku tajemná. Tou mojí nedostupností jsem získávala muže, o které jsem ztratila zájem. Je to fakt divné, ale jakmile se chcete někoho zbavit a nechcete být zrovna hrubá, jako by to toho druhého přitahovalo (působilo to tak i na mě, takže je to vyzkoušené). Ono chce poznat tu míru, a také to nemusí platit na všechny muže… Ale většinou lásku rozdmýchá, když se nevidíte každý den, když se jdete pobavit s kamarádkou místo sezení u televize s partnerem… Vztah potřebuje volnost.
A vztah potřebuje i intimitu. Rozvíjet se. A pokud můžete, dávejte muži pocit, že ho máte ráda, že si ho vážíte, a možná i trošku obdivujete. Nebojte se tedy dávat najevo radost, že vás pozval na skvělé jídlo nebo na skvělý film nebo vás vyvezl na motorce,... Muži jsou rádi, když je žena spokojená a když ví, že kvůli němu. A mezi námi, vždyť pro nás dělají skvělé věci, pokud jsou ocenění.
Někdy to nedopadne zrovna podle našich představ. Ale někdy je to zajímavá zkušenost. A někdy prostě si jen užijeme ten pocit zamilovanosti, létání v oblacích, protože to je na tom to krásné. A i když je to jen o tomto krátkém vztahu, možná nás to někam povznese. Někam, kde ty každodenní starosti zvládáme mnohem lépe.

sobota 18. dubna 2020

Babička

Ptejte se svých rodičů, prarodičů, praprarodičů na jejich život. Dozvíte se věci, které se jinak nedozvíte, příhody, které budou zapomenuty a vy, až dospějete, budete pracně hledat v kronikách... Ale život vašich předků se už nedozvíte.
Myslím, že právě teď máme možnost se ptát, dozvídat, a dělat si obrázek i o nás samých. Proč jsem já právě taková. Co jsem zdědil po svých předcích? Odvahu, nebo naopak strach? A co je to za tajemství, o kterých se nemluví, ale tuším, že v rodině existují.
Byla jsem vždy zvídavé dítě, chtěla jsem, aby babička vyprávěla, chtěla jsem se dozvědět víc... Jsem člověk, který nikoho neodsuzuje, a naopak si myslí, že znát, co druhého zformovalo, lépe pochopím, jaký je. Byla jsem zvědavá na jejich myšlenky. Proč jsou věřící? Chtěla jsem polemizovat, dozvídat se, ptát se...
Neměla jsem ale prarodiče, kteří by dokázali hovořit s dítětem, porozumět jeho otázkám. Někde uvnitř vím, že mě měli rádi, že viděli "pokračovatele rodu", ale bylo to někde za hranicemi jejich denního myšlení. Kam tyto filozofické otázky vůbec nepatřily. Bylo nejdůležitější co, kde, kdy, kdo udělá :-)
A tak jsem se dozvěděla jen krátké příběhy, které jsem si ani neuměla dát do spojitostí. Copak jsem tušila, že svět byl jiný, než jaký jsem ho znala? Ale sedla jsem si nyní s mojí mamkou, a nechala jsem si vyprávět.
A najednou jsem se dozvěděla věci, které mě nenapadly, a přitom jsou důležité. Například, kde je pohřbený můj praděda. Odkud rodiny prarodičů pocházeli. A tak jsem se dozvídala ty střípky, které jsem si uměla dávat dohromady, i ta tajemství.
A víc jsem i chápala, že jsem po babičce - po maminčině tchyni - a že měla tu dobrou vlastnost, že dokázala ušetřit, z ničeho udělat něco, i když jinak neměla vztah ani ke zvířatům, ani ke květinám, i když celý život měla zahrádku i slepice,... a byla spíš "poťouchlá", zvědavá, omlouvala, než aby spravedlivě potrestala. A jakmile si na něco utvořila názor, věřila tomu plnou duší, dokud nepřišlo něco nového, co zas se stejnou vervou přijala za své. A hájila by to před celým světem, i když argumenty hovořily proti.
Jaké bylo asi její rozhodování, když zůstala po válce v Čechách jako Němka, její sourozenci byli odsunuti do Německa a ona s nimi měla jen omezené kontakty. Zůstala kvůli dědovi, provdala se za něj. Děda, který se narodil na Volyni a přišel do Čech jako voják. Zručný kovář.
Měli pak spolu hospodu, hospodářství, čtyři děti... Zůstali spolu do dědovy smrti, a dlouhá léta žila babička sama, i když to byla krásná žena a nápadníky by měla.
Když nad tím uvažuji, neměla jednoduchý život, ale spoustu věcí sama pokazila. A nikdy si ani chybu neuvědomila. Nikdy neřekla, lituji toho, jak jsem se tehdy zachovala. V tomhle jsi měl ty pravdu... Byla tak nějak šťastná sama pro sebe. A vždy se našli lidé, kteří jí pomohli (i to máme společné).
Když si dáte dohromady, z jakých rodin vyšli vaši předkové, když se zamyslíte nad tím, jak je omezovalo prostředí ale i jejich vlastnosti, které nedokázali změnit - najednou pochopíte i svůj vlastní život. A víte, že vy ještě máte možnost udělat změny ve svém chování a v životě.
A pochopením a odpuštěním jejich chyb, nalezením jejich dobrých vlastností nebo jejich dobrého činu, najdete v sobě i úctu k těm, díky kterým jste na světě.

pátek 17. dubna 2020

Sucho na zahrádce

Kdo má zahrádku, ví, jak pohled na ní může potěšit i rozesmutnět.
U nás od začátku dubna nepršelo. Zato sněžilo, byla vedra, mrzlo i foukalo.
Nevydržela jsem to a předpěstované sazeničky za oknem jsem dala na zahrádku. Na noc přikrývám, před ostrým sluncem dělám stín, a zalévám a zalévám...
Začali jsme v domácnosti šetřit vodou, a bereme do pet-lahví. Už jsem si i řekla, že se přece nemusím mýt každý den, když jsem doma, kdežto zahrádka vodu potřebuje.
Tráva schne, ale jetelíček a pampeliška mají hlubší kořeny. Ještě jsou na tom dobře, zelenají se a rostou. Jetelíček je pro zvířata a z 8květů pampelišek je prý dobrý čaj na pročištění organismu, tak denně piji .-)
Mám kousíček v rohu zahrady, kde je úrodná půda a drží se vlhko. Vylezl mi tam špenát i řeřicha, i když jsem je nezalévala. Malý zázrak.
Pár stromů a keřů (v balíčku pro milovníka zahrady), které jsem loni na jaře zasadila, jdou dobře. Zakořenily. Měly by být odolné a vydržet hodně. Sázela jsem je s rozvahou - tomu vyhovuje vlhko, ten chce slunce - teď by i ty "sluneční" asi braly mokřejší místo.
Zahrádka je radost, i když přijdou sušší dny a člověk musí chodit s konví a přemýšlí, co zalít a co ne. Modřenec vykvetl, ale sukulenty kupodivu všechny nevydržely. Zato rostou mezi nimi macešky. Samy se vysemenily, mají různé barvy, a potěší. I ty obyčejné violky.
Zahrádka je smutek, když narcisky mají zlomené hlavičky a nerozevřou se, protože žízní. Když slunce spálí většinu malých sazeniček.
Ale je to místo klidu, potěšení, zázraků přírody - a proto tam ráda trávím čas.

čtvrtek 16. dubna 2020

Křivda

Myslím, že toto období je plné křivdy.
Proč já musím nosit roušky, chránit druhé, a ostatní to nedodrží, a můžou mě nakazit?
Proč já musím sedět doma a ostatní chodí do přírody nebo na nákupy?
Proč já musím pracovat, a ostatní mají volno za 60 % platu?
Proč já musím úkoly vypracovávat a ostatní si je jen přeposílají mezi sebou?
Proč já nedostanu žádnou podporu a proč já dostanu tak malou podporu?

Je to těžké zaměřit se na ty pozitivní věci.
Je čím dál méně nakažených. A uzdravuje se i příroda.
Máme volno a můžeme ten čas trávit s lidmi v domácnosti. Konečně si najdeme čas na věci, které jsme odkládali, a konečně si můžeme promluvit se svými bližními.
Pracuji, a dělám něco pro druhé.
A i když nedělám žádnou dobrovolnickou činnost, jsem tu pro svoji rodinu. Našila, nebo sehnala jsem roušky alespoň jim. Uvařila jsem jim. Pomohla jsem mamce. "Něco" jsem za ty dny udělala...

A zůstala jsem poctivá. Pozitivní, i když to občas je těžké.

Odměny
Hledat si radosti. I kdyby to měl být jen pěkný film. I kdyby to měl být jen smích dětí nebo rozzářené oči prarodičů. I kdyby to měla být jen kytka na okně. I kdyby to měla být jen studená sprcha nebo horká koupel. I kdyby to mělo být jen napsání blogu.

Hodně síly

středa 15. dubna 2020

Obrázky v přírodě

Na hladinu slunce si kreslí,
omamné třpytivé obrázky,
můžete být snad skleslí,
když srdce vám hoří od lásky?

Stromy si zvědavě šumí,
bez konce klidnou píseň,
dát světu, co kdo umí,
nevezme nápady tíseň.

Nekonečné vlnky čeří
rozpustilý jemný vánek
kdo v radost a lásku věří,
bere i život ze světlých stránek.